Protože nejsem teoretik, ale autorčina dlouholetá souputnice a přítelkyně, je můj text do jisté míry osobní úvahou o tom, jak vnímám tvorbu Báry Křivské.
Jak název výstavy napovídá, inspiraci čerpá Bára z každodenního života.
Čistá všednost. Dvě slova, která se vedle sebe často nevyskytují… Všednost v sobě pro mnohé z nás nese něco podřadného. Čistota naopak.
O všednost se nebojíme, často z ní utíkáme k nevšedním zážitkům a zapomínáme, že je holým zázrakem života. Všednost může být chápána jako šest dnů tvrdé práce, bez kterých není svátek svátkem, jen prázdnou zábavou. Naopak čistota nepřestává být předmětem naší touhy a v každodennosti malou odměnou za vynaložené úsilí. Třeba takový čistý ubrus . Můžeme chápat čistotu jako svátek? Z pohledu obnovy jistě. Lze ji chápat i jako počátek, k němuž se v koloběhu toužíme pravidelně navracet. Čistota všednost povznáší a zároveň v sobě nese kázeň. Čistá všednost má svou úroveň a kulturu.
V napětí mezi těmito dvěma slovy cítím poezii a úsilí hájící tradiční hodnoty, jež se dnes tříští v procesu individualizace a plýtvání.
Ale co ještě je v Báře?
Fantazie.
Báru znám od studií v ateliéru Sklo profesora Vladimíra Kopeckého na VŠUP v Praze. Věnovala se hodně malbě a kresbě. Charakteristický byl zářivý kolorit a schopnost postihnout geometrii prostoru. Barevné plány obrazů a geometrické členění užitných skleněných tvarů se smyslem pro detail až dekor by se možná daly chápat jako stopy formotvorného kulturního prostředí, v němž Bára vyrůstala. Bára pochází z rodiny architektů a výtvarníků. Mezi jejími předky najdeme například Vojtěcha Sedláčka a manžele Kybalovy, kteří jsou spjati s místní gobelínovou manufakturou.
Po škole Bára podle svých možností pracuje se sklem, maluje obrazy, učí na základní škole a v tradiční podobě rodiny vychovává své tři syny. Pokud jí čas dovolí, tak vystavuje a aktivně se zapojuje do komunitních rozvojových a okrašlovacích činností v místech, kde její rodina žije a kde má chalupu. Poslední léta se autorka soustředí na kresbu, ilustraci a textilní tvorbu. Mentální podstata práce rukou se v jejím díle stává zásadní a souzní tak s nejnovějšími tendencemi současného umění, jež oponují dlouhotrvajícímu trendu digitálních médií a umělé inteligence.
A co ta fantazie?
Elektrizující. Růžovo-oranžová a…………… drzá!
To je pravá barva Báry Křivské, dobře kotvená řádem každodennosti a přemítání o našem světě. Někdy je ukrytá pod vrstvou záměrného odříkání, ale nenechme se mýlit obyčejností. Ta se týká životních hodnot, ale Bářiny barevné fantazie vyplňují všechen prostor, který jim čistá všednost uvolní. Bublají pod povrchem a čekají na příležitost. Jsou nekonečné, skrývají se v detailu a tlačí se ven. Svítivě oranžová nit sešívající ramínko sepraného temně fialového trička. Červený látkový kořen vyrvaný ze země. Hluboká drsná příroda Šumavy, když rozkvete bujnými květy měsíčku vysemeněného u starého plaňkového plotu.
Čistá všednost je řád symbioticky vyvažující míru živelné fantazie v tvůrčím životě Báry Křivské.
Lada Semecká
Barbora Křivská (roz. Hölzelová) se narodila 5. července 1976. V letech 1990 až 1994 studovala na pražské Výtvarné škole Václava Hollara a v období 1994 až 2000 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v atelieru „Sklo“ profesora Vladimíra Kopeckého. Během studií absolvovala několik studijních pobytů ve Francii (Marseilles) a Německu (Coburg). Vedle volné tvorby se věnuje spolupráci s architekty (barevné řešení fasád, prosklená schodiště, niky), dále se zabývá designem skla, interiéru a ilustracemi. Samostatně vystavuje od roku 2000.
Autorka se s lehkostí pohybuje mezi plochou a prostorem, barvou a grafickou strukturou, sklářským uměním a textilem, kresbou a malbou. Volně pluje mezi disciplínami, nebo spíše ukazuje umělost jejich oddělování. Nezařaditelnost bývá ale někdy překážkou k pochopení a docenění jejích kvalit.
Propojujícím prvkem většiny děl je výrazná barva, lehkost a neobvyklost barevných kombinací. Tato její schopnost se jistě rozvíjela během studia v ateliéru legendy českého sklářství Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM. Zároveň tu měla možnost pronikat do fines práce se skleněným materiálem, s jeho jedinečnými světelnými kvalitami. Právě Vladimír Kopecký mohl být pro Barboru velkým inspiračním zdrojem ohledně neortodoxnosti práce se skleněným materiálem, radosti z malby a barvy a celistvého pojetí tvorby.
Barbora je technicky zdatná a zvládá pestrou škálu technologií. Nenechá se ale svazovat klasickými postupy a rámci – přirozeně přechází mezi technikami. V nedávné sérii rozměrných váz tak například oblékla jejich skleněná těla do pestrobarevných textilních futrálů a vytvořila tak materiálově neobvyklé, barevné a hravé objekty. Stejně tak některá její díla přecházejí z kresby do malby, textilních reliéfů a objektů.
- Řekněte nám něco o sobě. Odkud pocházíte a co vnímáte za Váš první střet s výtvarným uměním. Jak se Vaše tvorba vyvíjela od studia a jak vnímáte pedagogickou činnost?
Pocházím z Prahy. Vyrostla jsem v rodině, kde byly všude na stěnách obrazy. Rodiče jsou architekti. Chodily jsme s nimi se sestrou často na procházky Prahou. Táta nám všechno vždycky vysvětloval, jak a proč se to postavilo a mě to bavilo. Špatně jsem se učila, ale zároveň jsem něco stále vyráběla, lepila, patlala, kreslila, šila…... Zkrátka stále něco rukama. Pak následovala výtvarka v LŠU a výrazový tanec u Evy Blažíčkové. Vlastně jsem si ten život už od začátku neuměla představit bez umění. Aniž bych věděla, že to moje hopsání a vyrábění uměním je.
Po vysoké škole jsem nastoupila jako učitel výtvarné výchovy na druhém stupni základní jazykové školy, kde 2 dny v týdnu učím stále. Práce s dětmi je skvělá. Jsem překvapená, jakou mi žáci někdy dají energii.
- Jaký je váš proces a přístup v tvorbě? Nastiňte, jakým způsobem započne práce v ateliéru na daném projektu?
Přijde na to, na čem právě pracuji. Asi si nejdřív vše připravím. Uklidím si v atelieru a pak se do práce bez rozmýšlení pustím. Některé věci jdou hůř a další už jen zas tak plynou. Nejhorší je asi ten začátek, než mě ta práce strhne, pak doslova někdy nevidím a neslyším.
- Co je prvotním impulsem vedoucím ke vzniku děl. Na co Vaše díla poukazují, nad čím se zamýšlí a vypovídají?
Impuls? Je to asi každodenní pozorování věcí okolo mě. Pozorování psa, jak nepřemýšlí a dělá věci automaticky, pozorováním zahrádky, jak to umí sama a nikdo jí nic nenapovídá. Neustále na svoji práci myslím. Koukám se okolo sebe na barevné kombinace, pozoruji světla a stíny. A pak kontakt s milými lidmi v mém okolí. Zkrátka jednoduchý popis dění okolo mě.
Hodně síly hledám v přírodě, jak té milované šumavské anebo jen té pražské. Koukám, jak to ta příroda někdy může rozjíždět i v malý spáře na chodníku v Praze.
- Jak je pro vás důležitý samotný prostor skleněných objektů a instalace?
Se sklem nepracuji zas až tak hodně. Je to i tím, jak bydlím v Praze a během dlouhých let, kdy jsem byla na mateřské jsem se hodně sklu vzdálila. Ale i tak si dělám výlety zpět do skláren. Naposledy jsem si ale koupila jen nějaké skleněné tubusy, které jsem pak pojala látkou. Ta mi napomohla při dotvoření toho tvaru na tvar, který chci já. Tvar barevný s jemný dekorem. Se sklem to není lehké. Je skvělé samo o sobě, ale nestačí na té jeho bombastičnosti jen stavět. Je potřeba s ním jít dál. Vnímat ho jako materiál.
- Pracujete vědomě v kontextu současné umělecké scény? Odkazuje vaše práce na nějaký umělecký směr nebo Vás zásadně ovlivnil určitý autor či země?
Chodím pravidelně na výstavy. Sleduji, kde se co děje a naprosto mě zajímá lidský um a řemeslo. Asi nejvíc obdivuju bezprostřednost a neproudovost. Zkrátka, když si někdo za něčím jde mravenčími krůčky a není v tom žádný kalkul. Tak to mě až dojímá. Hodně mě baví lidové řemeslo. Jak to ti naši předci uměli, skromně, vždy vkusně vyrobit. Kombinovali senzačně barvy a tvary se snoubily s funkcí. A pak jak také uměli jemně věc dodekorovat.
- Je pro Vás důležité sledovat, jak Vaši tvorbu vnímají ostatní? Vybavujete si nějakou konkrétní reakci, která Vám přišla zajímavá, nečekaná nebo třeba překvapivě úsměvná?
Asi nejvíc člověka potěší, když dostanu pochvalu od někoho, koho mám ráda, ba i kdo je pro mě autoritou. Ale, že to vůbec někdo řekne. Je pro mě důležité. Například na únorové výstavě „Sensitivo“ v Jičíně, kterou jsme tam měly s Annou Polanskou. Navštívila galerii místní základní škola. Ta si nejdříve věci prohlédla a pak se děti napojily na ta má velká prostěradla a podobně kreslily. A to mě dostalo. Musely si to opravdu dobře prohlédnout a šlo jim to skvěle. Přes výklad, zrak, mysl to pak hodily na papír. Navždycky to budou mít v sobě, zkrátka si to budou pamatovat, aniž by o tom věděly.
- Přibližte nám koncept Vaší výstavy a jaké jsou plány do budoucna.
Na výstavě budou prostěradla s černobílou malbou doplněná modrotiskovými obrazy. Budou zavěšena od stropu na dlouhých provazech. Tak, aby každý příchozí pozvedal hlavu. Jsme přeci v kapli a ta je napojena na nebe a to, co je nad námi. Bude to evokovat takový les tvarů různě visící ze stropu až skoro k zemi. Jako by to byl les naruby. Divák bude na vrcholku stromů, moct se dotýkat horních pater větví, kam smí normálně jen ptáci a směrem nahoru se půjde ke kořenům. Právě k jádru dění a tím je ten náš život.
Po stranách to bude doplňovat pár barevných ušitých obrazů. Ty budou propojeny také provázky. Bude to jako ty kořeny. Všechno na světě je přece provázané a tak budou i ty obrazy propojeny.
